Nemusíš to unést
Datum vydání: 04.11.2021
S psychložkou J. Černou Tomanovou stres a migréna
S psycholožkou Janou Černou Tomanovou si povídáme už poněkolikáté. Tentokrát jsme se zaměřily hodně na téma stresu, protože o něm se říká, že je častým spouštěčem nejen migrény. Téma je možná o to důležitější, že mnozí lidé mají pocit, že se stresem se nedá dělat nic. S Janou Černou Tomanovou jsme probraly i téma viny a chyby a také to, proč lidi trpící migrénou obdivuje.Lékaři často nabádají pacienty trpící migrénou, aby vysledovali spouštěče své migrény. Může pacientovi spustit migrénu i opakující se stresová situace? A dá se nějak vysledovat?
Ano, spouštěčem migrény může být i situace, která v pacientovi vyvolává stres. Většina pacientů, se kterými se setkávám, věnují-li tomu pozornost, dokáží vysledovat, kdy se u nich záchvaty migrény objevují, a co tomu předcházelo. Později už vnímají i širší kontext. Může to být sled více činností, zážitků, situací, pocitů, které pak nastartují jejich migrénu. V základním rozdělení na nastartování ataky migrény působí spouštěče biologické, psychologické, sociální, ekonomické a další.
Mohly bychom uvést nějaké konkrétní příklady?
Typickým spouštěčem u žen je třeba premenstruační syndrom. Migréna se objevuje s nástupem, nebo během menstruace. Někdy také v souvislosti s ovulací, nebo nějakými jinými hormonálními změnami. Známá je i návaznost na jídlo, některé pacienty rozbolí hlava po citrusech, někomu nedělá dobře káva, nebo hodně sladkého. Častým „viníkem“ je alkohol. Je to hodně individuální a pacienti obvykle musí odvést velký kus práce, aby vše takto zmapovali. Někteří si tvoří seznamy zakázaných, či povolených potravin, činností, situací apod. Nebo výčet povolených potenciálních spouštěčů a povolených věcí s podmínkou. Tzn. za jakých okolností lze to či ono udělat, sníst, zažít akci a za jakých ne. Bývají to také různé přídavné látky v potravinách. Jeden sýr může být pro pacienta v pořádku, zatímco jiný sýr, protože zde byl použit jiný typ syřidla, vyprovokuje u tohoto člověka spolehlivě záchvat migrény.
A co třeba prostředí?
Ano, to je další kapitola. Víme, že významnou roli hraje osvětlení, teplota, vlhkost vzduchu, to vše stojí za to zvážit. Nicméně na něco pacient vliv má a na něco nikoliv. Já samozřejmě s pacienty nejčastěji řeším příčiny z oblasti psychologické, vztahové, sociální a případně i ekonomické, protože to vše se promítá do psychické kondice tohoto člověka.
Co tedy s pacienty nemocnými migrénou řešíte nejčastěji?
Nejčastěji to bývá dlouhodobý stres, který si obvykle člověk uvědomuje jen do určité míry. Často se také stává, že pacient podprahově cítí chronický stres, ale neuvědomuje si, že to tak je. V jeho podvědomí se hromadí a žijí si „vlastním životem“ různé strachy a úzkosti, které mu škodí. K nim se pak snažíme v naší společné práci a v dialogu dopracovat. Pustit tyto strachy ven, vyřešit je, zvládnout je, překonat je, dát jim prostor, aby se ukázaly a případně vykřičely. Potom s nimi teprve můžeme pracovat, jak to ten konkrétní životní příběh člověka sám nabízí.
Je dobré, když pacienti své strachy pojmenují?
Ano. Už tím, že pacienti o tom, co prožívají, mluví, vykonávají pro sebe velkou terapii. Protože možná poprvé své obavy pojmenují a připustí si je. Někdy také poprvé v životě sami sobě přiznají, že nemají jen bolest hlavy, ale ukrutnou migrénu. Pro některé lidi je těžké si to přiznat, protože migrénu mají spojenou s hypochondrií, nebo hysterií. Zkrátka, někde mají zafixováno, že migrénou trpí zpovykané paničky nebo rozmazlené děti. Je pravda, že tento názor panuje i u části společnosti, a o to je to pak pro toho, kdo má migrénu, těžší. Z mého pohledu psycholožky může migréna být pro pacienta signálem, informací, že něco v jeho životě nefunguje a tělo mu to takto zrcadlí. A společně se na to můžeme podívat.
Hovořila jste také o podprahovém stresu. Jenomže je-li něco podprahové, obvykle to člověk nevnímá, nevidí. Jak s tím pak může pracovat? Jakých oblastí se stres nejčastěji týká?
Nejčastěji se to týká vztahů. Lidé se například na někoho zlobí, ale v rámci rodinného systému mají „zakázáno“ se zlobit, či to dokonce není společensky přípustné. Nebo člověk nechce akceptovat, že se na něco, nebo někoho za něco hněvá. Někdo se může cítit dlouhodobě nespokojený, ale vytěsňuje to. Racionalizuje a popírá tuto svoji nespokojenost, která může pramenit z místa, kde bydlí nebo pracuje, nebo je nešťastný ve vztahu s člověkem, se kterým žije. Necítí se dobře, protože si zvolil tuhle cestu a ne jinou, pochybuje o tom. Lidé se chtějí podívat do světa, ale nemohou, nebo právě nyní nemohou, nebo si to nedovolí. To bývají velké stresory.
Patří sem i drobné nespokojenosti?
Ano. Pak to mohou být i drobnější nespokojenosti, které ale člověka také podprahově dlouhodobě trápí. Například to, že si žena pečující pilně o rodinu nedovolí vzít si čas jenom pro sebe. Nebo, a to patří k těm větším trápením, že je někdo moc sám a neumí s tím zacházet. A říká si: „Vždyť já všechno dělám dobře, přijdu domů, uvařím si, najím se, odpočinu si, pak jdu se psem a stejně se ta migréna rozjede.“ Takový člověk si nepřipouští, že ta cesta samoty, kterou si někdy dříve zvolil, už pro něj není výhodná, už není ta nejlepší. Tedy shrnu-li to: Stresovat nás může něco, co už si dlouho nepřipouštíme, něco, co mnoho dní, měsíců a třeba i let vytěsňujeme, opomíjíme, anebo něco, co nám nevyhovuje, ale dokážeme si to racionalizovat. Vysvětlujeme sobě i okolí, že takhle se mi to děje, je to správné, takhle to vlastně chci. Ale někde uvnitř je zakutáno něco, co mi říká přesný opak. Co křičí: „TAK SI KONEČNĚ PŘIZNEJ, ŽE TAKHLE TO NECHCEŠ.“ Tedy je to o tom se na různé vrstvy života pořádně podívat. Připustit si, že v některé jeho rovině ta velká nespokojenost může být. Ale také je možné třeba přijít na to, že jsme spokojeni a takhle, jak je to uspořádáno, je to pro nás v pořádku.
Setkáváte se s lidmi, kteří skutečně nevědí, co je spouštěčem jejich migrény?
Ano, to je ten druhý pól. Říkají: „Já vůbec nevím, co by mohlo být mým spouštěčem migrény. Mně to prostě přichází nekontrolovaně, neočekávaně.“ To je myslím ještě horší, protože ti lidé se cítí bezradní, nevědí, co si s tím počít. Naše společná práce na prevenci migrény je pak velmi namáhavá. Nejprve se zaměřujeme na to, co dělat, když už migréna přijde. Někdy je dobré, když už migréna přijde, si zkrátka říci: „Aha, tak seš tady? Chceš, abych si šla lehnout? Chceš, abych se šla vyzvracet? No jo, tak já jdu.“ Čili, přijmout to, co se děje, nebojovat s tím, může být účinnější, než ztrácet čas a energii tím, že se tváříme, jako kdyby to tu nebylo.
Přemýšliví lidé mívají problém „vypnout“ na chvíli svou chytrou hlavu a podívat se na emoce. S tím také svým klientům pomáháte? Je to takové doprovázení?
Ano. Toto doprovázení je odkrývání těch jednotlivých vrstev. Je to jako loupání té pomyslné cibule. Díváme se na témata, která zůstala skrytá. Noříme se hlouběji, ale nechodíme tam, kde by se člověk mohl začít dusit. Není nutné jít za každou cenu až na dřeň. Jde tedy o bezpečné provázení v bezpečném prostředí. Cítím velký respekt k rizikům, která jsou spojená s rychlými, necitlivými vpády do nitra člověka, do jeho bolestí, vytěsněných traumat, do minulosti. To je vždycky chůze po minovém poli a takové ty ezoterické bypassy, zkratky, rychlé zlepšení slibující postupy, které jsou spíš zaměřené na efekt, považuju spíše za ne-bezpečnou cestu. Při soustavné, dlouhodobé práci se zanořená, dlouho nepřiznaná témata, pocity a zážitky objevují v pravý čas, tak, jak člověk cítí a jak potřebuje. Protože se během terapie učíme vnímat sami sebe jinak, citlivěji, pozorněji a hlavně láskyplně, netlačíme sami na sebe, nespěcháme a nejsme v křeči, teď musím něco říct, aby se to konečně odblokovalo, i když se mi úplně nechce, apod.
Je to spíše o otázkách a odpovědích? Možná v těch otázkách nabízíte jiný úhel pohledu?
Ano, já kladu, nebo si klademe společně otázky a hledáme odpovědi. Protože hlava si často něco myslí a na úrovni emocí a těla se děje něco jiného. Třeba to, že člověk dostane těžkou migrénu. Společně se naladíme na takovou permanentní zvídavost, abychom odkryli vše, co pacientovi funguje jako prevence migrény. Vždy pacienta uklidním, že přestože „všem na světě“ může něco prospívat, on to může mít jinak a je to v pořádku. Je to o odkrývání, hledání a zkoušení všeho, co se nabízí s cílem snížit počet záchvatů migrény a jejich intenzitu. Což zahrnuje především léčbu u neurologa specialisty, ale pak může pomoci také psychiatr, psycholog, fyzioterapeut a další specialisté. Pacienti tak dlouho zkouší, co jim zabere, až jim něco zabere a ideálně si nastaví svůj vlastní způsob péče o sebe tak, aby jim migréna neničila život.
Pro mnoho lidí je asi těžké, že léčba může trvat déle. Je to proces, nestane se to ze dne na den. Objevuje se ve vaší práci s klienty i téma viny a odpuštění?
Vina je univerzální téma, které prochází napříč příběhy, se kterými lidé trpící, nejen migrénou, často přicházejí. Obvykle se to objeví i u diagnózy RS, nebo úzkostí a depresí, ale i u lidí, kteří přijdou řešit problémy například ve vztazích. Osobně si myslím, že toto téma se týká téměř každého člověka. Většina z nás se za něco viní. Já zastávám názor, že vinu je třeba rozprášit na kousky, zbavit se jí a pohlížet na ni úplně jinak.
Jak?
To, co se stalo, a co si třeba vyčítáme, nezměníme, už to nevyřešíme. Ani to není cílem. Cílem je uvědomit si, že to obviňování sebe nebo druhých za něco, vede obvykle k opakování téhož. A odpustit si. Ne to, co jsme udělali, protože to bývá velká práce, ale odpustit si naše motivy k tomuto jednání, odpustit si naši roli v tom příběhu. Nebo odpustit si nějakou situaci, ze které se viníme, protože nám dojde, že jsme třeba v tu chvíli neměli jinou možnost. Buď jsme neměli dostatek informací, nebo kompetence, znalosti, či nějakou dovednost. Nebo jsme byli ještě děti. Nebo jsme tu chybu udělali proto, že jsme byli v té chvíli naivní, nebo nezkušení, nebo nemocní, nebo cokoliv dalšího. Chyba není totéž, co vina. Za chybu můžeme vzít zodpovědnost a pokud možno ji neopakovat, ale důležité je přestat se trápit kvůli ní vinou, protože vše, co jsme udělali v situaci, kterou si vyčítáme, jsme udělali proto, že to bylo to nejlepší, co jsme v daném okamžiku uměli. Vina nás vždycky vrací do minulosti. A pokud budeme minulost nahlížet skrz filtr viny, tak nás ta minulost bude vždy zatěžovat. Navíc pokud se stále ohlížíme do minulosti, utíká nám přítomnost. A čas patří k důležitým hodnotám našich životů.
Ono je to takové hezké přeformátování, že vina není vina, ale chyba.
Ano, přesně tak. Nějaké asijské přísloví říkalo: Chyby neexistují, pouze nepoučení se z nich. Kdybychom měly náš rozhovor nějak uzavřít. Kdy by měl člověk trpící migrénou vyhledat pomoc psychologa nebo psychoterapeuta či psychiatra?
Myslím, že kdykoliv to člověka napadne. Ten nápad nepřichází jenom tak, něco to znamená. Navíc první konzultace neznamená, že člověk musí jít hned do terapie. Je pouze tím, kdo chce zjistit, zda by mu takový druh pomoci vyhovoval. Někdy, když je na to prostor, můžeme první krátkou konzultaci udělat i po telefonu, aby se dotyčný mohl rozhodnout, zda toto je pro něj, či nikoliv. Nicméně, já bych tu závěrem chtěla říci ještě jednu věc. Mám pocit, že lidé trpící migrénou vynikají neuvěřitelnou mírou odvahy a statečnosti, kolik jsou toho schopni unést. Samozřejmě, má-li někdo patnáct dní v měsíci migrénu a dalších pět dní ho „jen bolí hlava“, musí toho unést opravdu hodně. Paradoxně ale tato nesmírná odvaha je u nich i kamenem úrazu, protože jim často dlouho trvá, než si přijdou říct o pomoc. A přitom speciálně u migrén mám pocit, že by to lidé neměli dlouho odkládat.
Tedy i to je vaším úkolem, naučit lidi s migrénou být k sobě hodnější?
Ano, přesně tak. Možná je naučit unést, že všechno nemusí unést.
Klíčová slova:profese a migréna tipy pro život
Sdílet na FB
Audia a videa